Enfant terrible v zemi svatého dialogu

Občas si připadám jako architekt v roli enfant terrible. Ne proto, že bych měl nějakou zvláštní zálibu v provokaci, ale protože se ptám na věci, které by se v normálním procesu ptal každý, kdo má zodpovědnost. Jenže tady je to společensky nevhodné. Nahoře nikdo nechce slyšet, jak velké máslo na hlavě má – protože by to znamenalo přiznat, že „tudy a hotovo“ není strategie, ale zvyk. Dole se zase lidi bojí, že moje všetečné dotazy vyplaší tu momentální svátost: že s nimi vrchnost vůbec mluví. A tak se drží dekorum. Nikdo moc netlačí. Všichni jsou rádi, že se hraje dialog. Jenže dialog, který nesnese nepříjemné otázky, není dialog. Je to PR cvičení s lidskou tváří.

Demokracie jako kulisa

V Česku máme zvláštní talent: demokracii umíme provozovat hlavně jako kulisu. Ne jako proces, kde se nejdřív zkoumá, ptá, vyhodnocuje, a teprve pak rozhoduje. Spíš jako divadlo, kde se rozhodne předem – a veřejnost dostane roli komparzu s jedinou replikou: „Můžete se vyjádřit v rámci připomínkování.“ Ideálně ve chvíli, kdy už je půlka scénáře natočená.

VRT na Podřipsku: nejde o vlak, jde o metodu

Vedení VRT na Podřipsku je učebnicový příklad. Ne že by šlo o vlak – ten je jen záminka. Jde o metodu. V normálním světě existuje průzkumná část: kdo bude dotčen, jaké budou dopady, co to udělá s obcemi, krajinou, životem lidí, a jestli se náhodou nedá udělat věc líp. U nás se průzkum elegantně přeskočí, protože proč zdržovat se realitou. Pak přijde ta nejčistší česká věta: „Tudy.“ A hotovo. Trasa jako boží zjevení. Bez toho otravného „proč“ a „co to udělá“.

Odpor jako logický důsledek

Až potom – a to je na tom to nejkrásnější – se objeví občanský odpor. Což je v systému, který je z principu děravý, úplně logické. Když lidem oznámíte, že jim přes krajinu, obec nebo život povede zásadní stavba, aniž by kdokoli předem poctivě zkoumal dopady a varianty, tak se prostě ozvou. Ne proto, že jsou „proti pokroku“, ale proto, že „pokrok“ u nás často znamená: někdo nahoře něco vymyslel, někdo dole to odnese.

Dopadová studie jako účet ztrát

A teď přichází druhé dějství, které Češi milují: improvizovaná záchrana reputace. Najednou se začne mluvit o dopadových studiích. Zahraničí je prý má, tak je budeme mít taky. Jenomže drobný detail: dopadové studie dělané v polovině procesu nejsou nástroj plánování, ale účetnictví. Ne „co udělat, aby to fungovalo“, ale „kolik bude ztrát, jak moc a komu“. Vyčíslení škod. Inventura toho, co už se mezitím stihlo rozhodnout bez vás.

Kompenzace jako literární žánr

A abychom byli fér – i to by mohlo být užitečné, kdyby z toho aspoň vzešly kompenzace. Kompenzace ovšem v ČR existují hlavně jako literární žánr. Sliby. Věty do prezentací. Věci, které se říkají, když je potřeba ztišit rozzuřený sál. Pak přijde realita a s ní klasická stopka: „Tohle nejde“, „na to nejsou peníze“, „to se bude řešit později“. Později je v české infrastruktuře kouzelné slovo, které znamená nikdy.

Pomoc, která končí u slov

A nejvtipnější je personální kontinuita. Ti samí lidé, kteří byli ještě před pár lety pilířem autoritativního prosazení záměru – tedy toho „tudy a hotovo“ – se dnes tváří jako citliví pomocníci ponížených obcí. Pomoc vypadá tak, že obce „podporují“ v tom, aby si udělaly studie a průzkumy dopadů. Ano, obce. Aby si zaplatily analýzy toho, co jim někdo shora naplánoval. A když dojde na peníze, nastane ticho. Najednou je to strašně složité. Ochota pomáhat začíná i končí u dobře znějících vět.

Dlouhé, složité, drahé — a stejně to dopadne jako vždycky

Celé je to navíc čím dál delší. Organizačně nesmírně komplikované. Finančně v zásadě nezvládnutelné — alespoň pro ty, kteří mají nést následky, ale nemají nástroje, jak do toho včas zasáhnout. A výsledek? Všechno to sedí na jednu typicky českou větu: „Chtěli jsme to krásné… a dopadlo to jako vždycky.“

Vzor „jako vždycky“

A to „jako vždycky“ je přesně ten vzorec, který tu běží dokola: nejdřív direktivní rozhodnutí bez průzkumu, pak přirozený odpor, potom dodatečné studie jako účet ztrát, nakonec sliby kompenzací, které se vypaří dřív než první faktura. Nahoře se tváří, že pomáhají, dole se má být vděčný, že se vůbec mluví — a mezitím se tváříme, že tomu říkáme demokracie.

Nepříjemné otázky jako sabotáž

Jestli má tenhle proces nějakou stabilní konstantu, tak je to jedna věc: nepříjemné otázky se neberou jako servis pro kvalitu rozhodnutí, ale jako společenská sabotáž. A pak se všichni diví, že to „krásné“ pokaždé dopadne úplně stejně.